Nesnáším svoje nohy! Ideál krásy a děti

KAZÍTE DĚTEM POHLED NA JEJICH TĚLO?

Na štědrý den jsem dostala od babičky halenku.

Samozřejmě jsem si ji hned vyzkoušela a nejen z úst manžela se ozvalo:

„Ty jsi tak krásná. Tobě to tak sluší!“

Kdybych to spočítala, zaznělo to už snad tisíckrát z úst mých dětí.  Vždycky jsem se usmála, odkud ty děti vědí, co my ženy občas potřebujeme slyšet. Vědí přesně, jak nám udělat lepší den, když právě hubneme a snažíme se napasovat do sukně, která už velikostí ani náhodou neodpovídá našemu zadku.

Přestože vím, že je „láska mocná čarodějka“ a dokáže zkreslit vnímání i těch našich dětí, po takové pochvale na to nemyslím. Užívám si pocit, že někdo mě ještě i jako mámu s kruhy pod očima, bledou pletí a pár kily navíc, přece jen vidí jako nejkrásnější na světě.

Děti světem nezkažené, čisté, Vám bez otálení řeknou, jak to vidí jejich srdce.

Slyšeli jste z úst svých dětí, že jejich paní učitelka je nejkrásnější na světě? A vy ji vnímáte jako buclatou ženu v nemožně obtaženém tričku s rozervanými riflemi?

Kdo ničí pohled dětí na sebe a své okolí?

Jsme to opravdu i my, dospělí doma, kdo nakonec pohled dětí na to, co je krásné, dokonalé, přirozeně hezké … možná nechtěně, zcela hloupě, změní. Deformujeme jej na něco, co přivádí děti během dospívání a dospělosti pouze k trápení. V sobě máme obrazy dokonalosti.  Koho stavíme na vrchol krásy? Jsou to obrazy těl, které často nejsou ani reálné a před zveřejněním v časopisech procházejí úpravami Photoshopem. Je pravda, že ve srovnání s nimi je tlustá a ošklivá téměř každá žena.

Kdo říká to srovnání nahlas? Děti? Nebo to slyší od nás dospělých?

Představte si, že svůj názor na vzhled svůj nebo učitelky řeknete nahlas. Jak to přijmou, když máma a paní učitelka jsou ty nejkrásnější? Co kdyby nám naše děti neřekly upřímně to, co si myslí? Pravděpodobně bychom si své vyhraněné názory ani neuvědomily. Obyčejné, bezvýznamné, opakované tvrzení, které se stává pravdou. „Ta žena je baculatá.“ No, v očích koho? Dnes jen v mých, ale zítra možná v očích mé dcery. Mám právo stavět jí takové limity do života? Která konfekční velikost je ta správná a IN? Kdo tu velikost určí? JÁ? DCERA? SYN? Společnost?

Hrůzostrašné zjištění vědců

Vědci se zaměřili na to, jak se děti dívají na své tělo.

Přichází zjištění, které mnou otřáslo.

Děti se začínají strachovat o svůj zevnějšek dříve, než bychom si mohli myslet. Podle průzkumu z roku 2015, který realizovala skupina Common Sense Media, začínají dětské obavy o vlastní vzhled již v 5 letech.

Výsledky také říkají, že více než polovina dívek a jedna třetina chlapců ve věku 6 – 8 let si myslí, že jejich ideální váha by měla být nižší, než je jejich aktuální. Do věku 7 let dokonce jedno ze čtyř dětí vyzkouší dietu.

Jak je možné, že se již 5-leté děti necítí ve své kůži dobře?

Matky, které nemají rády své tělo, to předávají dál… Pokud nemáte ráda své tělo Vy sama, nebude ho mít ráda ani Vaše dcera nebo syn…

Nemám ráda své tělo = nebudeš ho mít rád/a ani ty.

To je jasný závěr výzkumu.

My, ženy, jsme na svůj vzhled kritičtější než muži. Více se trápíme. Více se odsuzujeme. 

Tatínkové to mají s vnímáním svého těla daleko jednodušší. Množství vtipů na téma mužské krásy je nepřeberné. Tento vtipný obrázek to vystihuje skvěle.

jak-se-vidi-muz-jak-se-vidi-zena

Najdeme si na sobě něco, co nemáme rády a občas si na to postěžujeme. Nikdo o tom neví.

„Proč jsem musela zdědit tlustá stehna?“  „Proč mám pihy?“

„Ach proč mám takový velký zadek.“  „Ten můj velký a křivý nos!“

 „Proč mám malá prsa?“

A takto bychom mohli pokračovat donekonečna. Každý si na sobě dokáže najít co nemá rád.

Zpráva Common Sense Media však zjistila cosi velmi důležité: To, jak mluvíme o svém těle, může negativně ovlivnit i naše děti.

Zpráva uvádí, že děti ve věku 5 – 8 let, které si mysleli, že jejich mámy jsou nešťastné kvůli svému zevnějšku, byly se svým vzezřením stejně nespokojené.

S rozvojem vnímání sebe sama a pocitem hodnoty pracujeme s dětmi na táborech a akcích, které pořádáme. Jsou zaměřené na sebereflexi a nalezení vlastních hodnot, dovedností a také vnímání vrstevníků i dospělých kolem sebe. Více informací najdete zde.

Zpět k výzkumu ….

Toto téma dojemně zachytilo i virální video pod názvem „Dědictví.“ Ptali se v něm o samotě matek, jaký mají pocit ze svého těla. Následně položili nezávisle stejnou otázku jejich dcerám. Když matky sledovaly ze záznamu odpovědi svých dcer, šokovalo je, že jejich dcery popisovaly stejné problémy na svém těle jako jejich matky.

POZOR!

Pokud, podle odborníků, děti ovlivňujeme při vytváření negativního obrazu o svém těle, může to vést k vytvoření vážných psychických poruch spojených s příjmem potravy, nízkým sebevědomím nebo depresemi.

Jak dětem nepokazit vnímání těla?

Pediatrička a autorka knihy The Care and Keeping Cara Natterson přinesla několik zajímavých tipů, jak mluvit s dětmi o zevnějšku.

Jak by tedy mohly rodiče v tomto směru s dětmi komunikovat?

1. Odpovídejte na otázky otázkami

2. Poslouchejte

3. Přemýšlejte

4. Zvažujte co odpovíte

Natterson doporučuje, abychom na otázku dítěte reagovali otázkou, která odkryje jeho pocity. „Proč se na to ptáš?“ Je podle ní nejlepší začátek háklivé konverzace, protože povede k tomu, odkud pochází znepokojení dítěte.

Pokud chceme pomoci dostat se přes zmatečné emoce spojené s dětským vzezřením, měli bychom být podle ní lepšími posluchači než těmi, kteří dávají okamžité odpovědi a konverzaci zastaví hned v jejím počátku. Zkrátka: Pozor na slova.

Doporučení odborníků:

Diskusím s dětmi o tom, kdo je tlustý a vyjádření typu:

„Nejez tolik sladkostí, budeš tlustá/ý,“ bychom se měli absolutně vyhýbat.

Zaměřit se máme na zdůrazňování zdravého životního stylu, ne váhy. Zároveň máme zdůraznit, že si máme vážit člověka jakékoliv postavy, resp.vzezření.

Video má jen slovenské titulky. Pokud se vám nezobrazují slovenské titulky, stiskněte v dolní části videa ikonu CC.

Slova – slova – vím, že si můžete říci: „Vždyť jsou to jen slova“, ale věřte, není tomu tak. Ta slova nás utváří a vše, co řekneme, naše děti nasávají.

Ze své praxe, kdy pracuji s dětmi na rozvoji jejich osobnosti, vím, že si některé vzorce děti přebírají a používají je automaticky ve svém chování – jednání. Pohled dítěte na sebe sama, vnímání vlastních dovedností a sebereflexi dokážeme v dětech popořit a navodit pomocí růných aktivit. Pro děti v tomto duchu organizujeme tábory a akce, o kterých se dozvíte pod tímto odkazem.

Pokud cítíte, že byste uvítali změnu některých přístupů k dětem nebo nevíte, jak s Vašim kulíškem dále, tak se na mě neváhejte obrátit. Ráda Vám pomohu najít rovnováhu. Jsem na e-mailu poradna@activebrain.cz

Těším se na Vás Lída

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Ludmila Leinweberová
Mozek, procesy učení, start pozornosti, stres a práce s ním mne nesmírně baví a naplňují. Moje láska poznávání lidského mozku prostupuje mými dny. Mým přáním je, aby si rodiče, pedagogové i my sami v sobě uvědomili, jakou jedinečnou možnost máme. Rozvíjet se a chápat, radovat se s vděčností na rtech a být si vědomi, že těmito drobnostmi se utváří a rozvíjí náš mozek. Jsem spoluautorkou projektu Abeceda prvňáka, Praktická pedagogika a Mozkohrátky. Publikovala jsem eBooky o mozku a relaxaci. Vytvářím tréninkové programy rozvoje mozku a seberozvoje pro děti a dospělé.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.