Moje první setkání na pracovišti bylo velice náročné a vyčerpávající. Přes 3 hodiny trvající vstupní vyšetření by dalo zabrat i dospělému, natož neposednému malému klukovi, ale dali jsme to. Byla jsem totiž zoufalá a vyčerpaná ze stížností paní učitelky na mého Kubíka. Začalo to snad už první den školy. Nic nám nešlo, byli jsme pomalí, často jsme zapomínali no a poznámky a puntíky (samozřejmě černé) byly na denním pořádku. No, nebudu zdržovat zbytečnými řečmi. Měla jsem dvě možnosti: VZDÁT TO a nechat malé dítě na pospas školní mašinérii a nezájmu, nebo BOJOVAT. Já jsem se doslova se slzami v očích rozhodla bojovat a našla jsem úžasné spolubojovníky a krásné ženy, které mi v tom boji dodnes pomáhají, jsou velice inspirativní a mají nepřeberné množství rad a nápadů jak pracovat s dětmi, jak je povzbuzovat a jak jim zvedat sebevědomí. Ani netušíte, co s dítětem udělá obyčejná pochvala. Škoda, že není od paní učitelky. No, už končím. Mám tady prosezených už skoro 50 hodin v čekárně a nelituji ani jedné minuty.

Poláčkovámaminka